Autorčin příběh II. Spisovatelka a dvorní dáma

Rok po návratu do císařského města se mladá paní Murasaki provdává za sice urozeného, ale již čtyřicetiletého a mnohokrát ženatého Nobutaku z Fudžiwarů. Ve prospěch tohoto nápadníka, který se o nevěstu nesmírně pokorně a naléhavě ucházel, mluvil snad jen jeho mimořádný zájem o manželčiny literární schopnosti. Tento zájem projevil již před odjezdem paní Murasaki, a ta se nakonec kvůli sňatku také sama vrací do císařského města, zatímco otce zanechává v Takefu. Veškerá oddanost však Nobutakovi nebránila, aby záhy počal většinu času trávit na záletech a nechal svou ženu trpět o samotě, zrovna tak jako pan Gendži svou mladičkou Fialku. Z manželství, jež trvalo jen asi dva roky, se narodila dcera Keiši, ale žel, rok po narození dívky skončil tento svazek Nobutakovou chorobou a jeho poněkuzd záhadným úmrtím.

Paní Murasaki měla nepochybně svého muže ráda, neboť její básně z té doby svědčí o velikém šoku, o osamění a beznaději. Později však píše paní Murasaki paradoxně o oněch letech samoty jako o jednom z nejdůležitějších období svého života, v němž dozrála a dosáhla vnitřního naplnění. Přidávám se k oné nepatrné menšině staromilů, kteří věří, že tomu tak bylo proto, že v tomto tichém osamění již napsala první podstatnou část svého velkého románu.

Regent Mido, vlastním jménem Mičinaga z Fudžiwarů, proslulý jak svým neuvěřitelným politickým vlivem a plodným literárním talentem, tak i zapřisáhlým odporem k fyzickému pohybu a neuvěřitelnou tělesnou vahou (nakonec jej museli všude nosit), pak pomohl, snad s jakýmisi nenaplněnými milostnými nadějemi, paní Murasaki k tomu, aby se dostala ke dvoru paní Šóši, choti císaře Ičidžóa. Ostatně, mocný regent a osamělá geniální spisovatelka byli přece jen příbuzní. Navíc byl Mičinaga milovník literatury a sečtělý člověk. S překvapením zjištuji, že jeho deníčky se sedmidenním týdnem, začínajícím červeně vyznačeným „dnem slunce“ (naší nedělí), svědčí o tom, že ani málo známé kulturní zvyklosti starého Blízkého východu nebyly pro něho, japonského intelektuála 11. století, žádným překvapením.

Až v tomto období bývá obvykle spatřován skutečný počátek autorčiny autentické, profesionální literární kariéry. A to v poněkud jiném smyslu, než jaký jí poskytla osamělá četba a literární pokusy, jejichž hodnotu si ověřovala v převážně platonické korespondenci se spřízněnými muži i ženami. Náhle poznala paní Murasaki dvorské prostředí, a to ji oslnilo natolik, že se jen s krajní nechutí a studem vracívala do svého skrovného příbytku. Štědře udělované volno jí bylo stejnou trýzní jako každému, kdo jednou podlehl „narkotiku“ studijního nebo pracovního zatížení v japonském prostředí. Naštěstí naplnit smysluplně přebytek volného času, onu oblomovskou chandru, které heianští šlechtici říkávali turedure (dnešní curezure, „volný čas“, „nuda“, zřejmě odvozeno od slova turasi, dnes curai, „nesnesitelný“), nebylo pro tuto básnířku a spisovatelku ničím obtížným. Zvlášt když si nyní mohla ověřovat čtenářské reakce předčítáním svých děl císařovně a jejím damám. Četbu si navíc přicházeli poslechnout i muži, a to nejen Mičinaga, dokonce ani císař Ičidžó nebýval při takových setkáních nevídaným hostem.

Císařovnu Šóši si badatelé i čtenáři odnepaměti představují jako vyzrálou a zkušenou autoritativní dámu. což je poněkud překvapující a je to dáno jen respektem ke kontrastu postavení obou dam. Když se podíváme na její životopisná data, zjistíme, že jí v  r. 1005, při nástupu paní Murasaki k jejímu dvoru, bylo sedmnáct nebo osmnáct let. Není divu, že císařovna se záhy ocitla pod nezvyklým vlivem své nadané a zkušené dvorní dámy.

Murasaki začala psát Příběh prince Gendžiho nejpozději v roce 1004. Báseň, kterou věnovala chrámu Išijamadera, je zřejmě modlitbou příhodnou k započetí velikého díla. Možná však jen začala shrnovat cosi, na čem pracovala již dříve? Deník paní Murasaki i její básnická sbírka zanechaly každopádně v dějinách čitelnou stopu tohoto období. I samo jméno Fialka, paní Murasaki, pochází podle autorčina deníku z žertovného srovnání, které učinil pan Fudžiwara no Kintó v souvislosti s hlavní postavou díla, paní Fialkou (Murasaki no Ue). Ve skutečnosti byl však vývoj tohoto označení pravděpodobně právě opačný. Paní Murasaki tak byla nazvána narážkou na jméno a hodnost jejího manžela, a poté nejspíš toto své označení přenesla na jednu ze svých postav, s níž se zvlášť identifikovala. Pak by to ovšem byla literární licence, „deníková lež“, jež patří k oněm osobitým žertíkům, jimiž dílo paní Murasaki oplývá.

Příběh, který paní Murasaki vytvořila bu celý, nebo alespoň z velké části, a který zřejmě celý nějak koncipovala, se jistě rodil mnoho let. Přesto vznik i přímé autorství nedokončené závěrečné části nejsou zahaleny mlhou o nic méně, než poslední léta života autorky samotné.

Zpět na hlavní stránku Příběhu prince Gendžiho