Jednou
z nejstarších kulturních oblastí v Japonsku je krajina kolem městečka
Asuka, „města letících ptáků“, v narské prefektuře, které vystupuje v
mnoha básních Manjóšú a v němž dodnes můžeme obdivovat staré císařské
hrobky kofun a nádherné dávné skulptury. Tady ještě bije srdce původní
jamatské kultury.
Císařská
hrobka kofun
V roce 673 přeložil velký císař Temmu hlavní
město zpět do země Jamato na pláni Kijomihara, a nazval své nové
sídelní město Asuka. Manjóšú obsahuje báseň, která byla napsána po
rebelii zvané Džinšin v roce 672:
Náš pán si za sídelní město
může zvolit třeba kus pole
kde ulehnul jeho ryšavý kůň –
vždyť je vtěleným božstvem!
-- Ōtomo Mijuki
Temmu byl v Asuce korunován a vládl ze svého sídelního města až do své
smrti v roce 686.
Dávné
skalní skulptury v Asuce
Tisícileté
skulptury
O
Japoncích se často říká, že nemají žádné vyhraněné náboženství kromě
Šintó, ale je to právě Šintó se svou skalní vírou v božský původ všeho
živého, které dávalo celé osnově života sakrální charakter. Některé
básně, jež opěvují místa jako Asuka, nám mohou znít příliš prostě či
samozřejmě jako výčty místní topografie, ale jde v nich především o
vzývání místních božstev, o hluboké vcítění do duše krajiny.
Když se císařský palác přestěhoval z Asuky do Fudžiwary, napsal princ
Šiki:
51, I
Od Asuky
věje vítr
a obrací rukávy dvorních dam –
marnou vzpomínkou duješ, větře,
rodné město je strašně daleko.
Báseň císařovny na odpočinku:
78, I
Odejdu-li
z Asuky
a nechám za sebou
vesničku letících ptáků,
už možná nikdy nespatřím
místo, kde žiješ.
Z básně napsané po smrti princezny Asuky:
196, II
Kdyby nic jiného, dokud potrvá Nebe a Země,
nesmíme zapomenout aspoň to jméno,
ten drahý zvuk Asuka, řeka jež bude tu navěky věků
a navždycky na její památku ponese to drahé jméno!
198, II
Asuko, řeko "vůně zítřejšího rána,"
já pořád marně toužím,
že ji zítra ještě jednou uvidím,
ale alespoň to jméno
ponesu do smrti v paměti.