Základní interpretační problém

Příběh prince Gendžiho (Gendži monogatari) daleko předčí svou rozsáhlostí a pychologickou složitostí vše, co bylo v téže době napsáno, nebo alespon onu třetinu všech dokumentovaných a katalogizovaných děl, která se nám z doby Heian (8. až 12. stol.) dodnes dochovala. Po staletí byl interpretován jako mimořádně zdařilý doklad starojaponského vyjádření ideje krásy a jako obraz složitosti lidského srdce. Mnohé postmoderní interpretace však tuto vlastnost díla odmítají a naznačují, že to je údajně dílo jinotajně historické, a tedy výsostně politické. Obávám se však, že to není problém autorky, paní Murasaki Šikibu, ale problém moderny a postmoderny, která spatřuje v političnosti díla svébytnou hodnotu. Jakási „političnost“ není přece v dějinách literatury ničím světoborným. „Politická“ je každá pohádka, v níž se třeba Honza ožení s princeznou, nebo princ s Popelkou, anebo v níž chudý muž aspoň vychová princeznu z jiného světa, jako onen sběrač bambusu ve starém japonském a čínském příběhu.

K jinému okruhu světových pohádek, zejména indoevropských, ale poněkud neobvyklých ve společenstvích s výraznou vertikální orientací, patří pohádky o osvíceném „lidovém“ panovníkovi, jako byl král Ječmínek,. Svébytnou variantou obdobného „politikaření“ jsou již i starověké mýty o panenských obětech a věštbách, o radách bohů a moudrých starců či o naplňování společné vůle všech členů posvátné polis, rozvíjené později ve filozofických pojednáních o antické demokracii, jež se promítají i do naší dnešní civilizační ideologie. V ní je národ sám považován za nositele oněch osudových sil dobra, jež neomylně vyvolí a pomažou nejčistšího a nejbezelstnějšího člena polis a pozvednou jej do zámků, paláců či rezidencí, pokud možno i po bok nejdokonalejší dámy. Tolik politické pohádky. Starověké, moderní i postmoderní.

Dílo paní Murasaki obsahuje ledacos z takových prastarých příběhů, ale ve své hloubkové struktuře je překračuje, neboť je to výtvor bytostně usilující o pravdivost, podepřenou vzděláním, životními zkušenostmi i samostatným myšlením. Je to částečně realistická fikce, ale není to pohádka. Je to hluboce promyšlené a strukturované prozaické dílo, v němž se odráží upřímné chápání kořenů staroindického buddhistického nazírání světa.

Ideál heianské dvorské společnosti může být bud nádherným snem o úspěšné budoucnosti, nebo oslňujícím obrazem „vydařené“ přítomnosti, hýřící barvami a vůněmi tisíců květů. Jako reminiscence zážitků již minulých se nám však s postupujícím časem může snadno jevit jako povadlý, vyčichlý nebo prázdný. Přítomnost se přece vždy, neustále a nezadržitelně propadá do minulosti, a jak oslnění přítomností slábne, vystupují postupně na povrch hříchy, omyly a chyby, za něž jsme si onu záři přítomnosti „zakoupili“. Přítomnost pomine, ale minulost, složená z omylů a kompromisů nepomine, Minulost nelze vymazat, přepsat, zakrýt, zabalit ani zakopat. Lze však po ní pátrat, lze ji odhalit a přiznat. Hluboce se tedy mýlí ten, kdo v tomto díle spatřuje nemorální příběh šlechticů, kterým je všechno dovoleno. Pravý opak je skutečností. Příběh prince Gendžiho je dílo hluboce morální.

V buddhistické představě skryté hluboko pod povrchem díla paní Murasaki neexistuje chladná historie tzv. „objektivního světa“, tím méně pak jeho politická historie. Příčiny a následky překračují meze jednotlivých životů i světů. Historická realita našeho světa sama o sobě je proto prázdná. Důležitější než kolektivní historie starojaponské kroniky Nihongi, kterou autorka, přezdívaná Madam Nihongi (Nihongi no micubone), znala téměř zpaměti, je individuální historie jedince, autopsie jeho duše. Předmětem autorčina pozorování jsou proto přirozené sklony a slabosti lidské bytosti, kterou ani dvorské prostředí nedokáže zakrýt. Lidská podstata, „osvobozená“ od každodenních tužeb a zdánlivě bezpečných bezprostředních cílů, se však nakonec zdá být ještě beznadějnější, ještě bezbrannější. Osud „Bludné bárky“ Ukifune v závěrečné části tak klade otázku, na kterou ani autorka této části (nevíme s jistotou, zda to ještě byla paní Murasaki) nedává odpověd.

Snad proto je toto dílo tak dlouhé. Snad proto je nedokončené. Snad proto je náš základní lidský problém never-ending story，kterou „povrchně přeruší“ jen fyzická konečnost naší současné existence.