52, I Kolem ní se prostírá Jamato – směrem k východní bráně se teď zjara zelená hora Kagu a tady zas Unebi, svěží mladým listovím, jež střeží bránu západní a vedle ní mocná Miminaši, hora zelené ostřice, jež stojí jako strážný bůh v Bráně půlnoční…
Západ slunce na hoře Unebi
Západ
slunce byl pro staré Japonce mystický moment, kdy bohyně Amaterasu,
„Ta, jež září na nebi“, odchází spát do západního ráje, tam kam do
Buddhovy náruče odcházejí i všichni smrtelníci.
Od nejstarších
dob uctívali Japonci své hory jako vtělená božstva. V mnoha starých
mýtech, jejichž ozvuky v Manjóšú ještě slyšíme, jsou hory zlidštěny
natolik, že vystupují jako žárliví milenci:
13, I Hora Kagu milovala mužnost vrchu Unebi a hora Miminaši, bez sebe žárlivostí, jí dala co proto. A tak jako v dávných dobách bohů i v čase našem o druha musí bojovat každý smrtelník
Hora
Kagu je svou výškou a svým tvarem velice podobná Řípu a obřad
„obhlédání kraje“, jenž na jaře prováděl císař, jako by z oka vypadl
proroctví praotce Čecha:
Báseň císařova, když stoupal na horu Kagu, aby obhlédl svou zem:
2, I Nejedno pohoří má Jamato, já ale stoupám na nebeskou horu Kagu zahalenou listovím a z jejího vrcholku obhlédám kraj. Nad nebeskoou plání kouř z domácích krbů stoupá a stoupá, nad mořskou šíravou vznášejí se rackové výš a výš. Jaká nádherná země je ten náš ostrov vážek, naše Jamato.
Báseň císařovny:
28, I Jaro už odešlo a přišlo léto – na vrcholku nebeské hory Kagu suší se bělostná roucha.
