Kulíci, jeřábi a kukačky
 
Japonsko je ostrovní země kolem dokola obklopená mořem, a tak přímořské scenerie a jejich tvorové jsou pro básníky Manjóšú nejbližším a nejmilejším tématem.



Kulík fascinoval japonské básníky nejen svým melancholickým kříkem, ale dojímaly je i dlouhé řady jeho stop ve vlhkém písku na pobřeží. V Ómi na jezeře Biwa stával císařský palác, který je teď v troskách, a když se nad vodou ozve volání kulíka, básník smutně vzpomíná na zašlé časy.

266, III
Ó kulíku, jenž brouzdáš
po večerních vlnách v zálivu Ómi,
vždycky když zakřičíš, srdce  mi usedá
steskem dávných let.

268, III
V Asuce,
kde býval tvůj domov,
volá kulík,
ale svého ostrůvku
už se nedočká.

915, II
Nikdy neutichne proud
řeky Jošino, kde zpívají kulíci,
jako má touha po tobě, má milá.

1124, II
U řeky Saho pobíhají kulíci –
když z hloubi noci zaslechnu
jejich hlas, nemohu do rána spát.
 


Jeřáb je  nejvznešenější pták klasické čínské poezie a je uctíván i v Japonsku jako symbol elegance a dlouhověkosti. V jeho drsném křiku cítili staří Japonci nesnesitelný stesk. V moderní době mluvíme o „ztotožnění s přírodou“, ale pro staré básníky hranice mezi lidským srdcem a přírodními náladami téměř neexistovala.

71, I
Umírám steskem po Jamatu
a touha mi nedá spát…
Proč ale musí jeřábi
na kiské výspě nad mořem,
sápat mé srdce svým bezcitným křikem?

2249, IX
Nad dalekým polem,
kde jsem si postavil přístřešek,
zní hlas jeřába – zaleť domů
a vyřiď mé milé, jak mi je!

4034, XVIII
Až moře v Nago ustoupí,
dají se jeřábi na pobřeží do křiku,
že už si půjdou hledat potravu.
Vydám se také hledat?

4400, XX
V rákosí, zahaleném v mlhách,
slyším teskný křik jeřábů –
když pomyslím na domov,
nemohu spát.
 


Japonská kukačka hototogisu patří k jednomu z nejoblíbenějších poetických témat. Její hlas zněl starým Japoncům teskně, vyvolával vzpomínky na blízké v dáli, anebo básníky v duchu spojoval s věčnou říší za mořem a s lidmi, kteří už odešli.

112, I
Princezna Nukata:
Ten pták, co říkáš,
že touží po zašlých časech,
je žežulka a v jejím volání
je i má touha.
 
1466, VIII
Báseň prince Šikiho:
Kdy už se navrátíš kukačko,
kdy zase budeš zpívat v chlumu
u svatyně Iwase, kde sídlí bohové?

1467, VIII
Báseň prince Jugeho:
Chtěl bych odejít někam daleko,
do země, kde nekuká kukačka,
jejíž hlas plní mou duši steskem.

1475, VIII
Báseň paní Ótomo no Sakanoue:
Čím jen to je,
že tak toužebně čekám
na tvé volání, žežulko?
Když zakukáš, mé lásky pokaždé přibyde.

1713, IX
Z hory Mifune,
jež strmí nad vodopádem,
slyším až na louku Akizu kukačku –
koho to asi volá?

4181, XIX
Jak milé je slyšet volání kukačky,
když se její stín  mihne za svítání
proti obrysu bledého měsíce.

Zpět na hlavní stránku Manjóšú