Kult slivoní  (Prunus mume, ume)



Slivoň byla pravděpodobně do Japonska dovezena z Číny, kde její květy platí za velice elegantní. Existují dvě běžné odrůdy, jedna s bílými květy a druhá s růžovými. Populárnější je ta bílá, protože bělost květů je jak v čínských, tak v japonských básních často zaměňována za bělost sněhu. Slivoň totiž kvete v únoru (podle lunárního kalendáře vlastně v době příchodu Nového roku) a na horských stráních opravdu ještě často leží sníh. Stejně oblíbený je v obou tradicích obraz květů, jež se snášejí do číší těch, kteří pod nimi popíjejí. Slivoňové květy jsou tedy prvním příslibem jara a rozloučením se zimou. V prvním dílu Manjóšú je celá série dvaatřiceti básní o slivoních, které byly složeny na jarním banketu u pana Ótomo no Tabita, guvernéra jamatské bašty na Kjúšú, Dazaifu. Jeden z nejnadanějších básníků Tabitova salonu, Jamanoue no Okura, zde napsal:

819, V
Ach, kolik je na světě
trápení z lásky!
Nebylo by mi lépe,
kdybych byl květem slivoně?



Hostitel sám píše, v souladu s čínskou tradicí:

822, V
Slivoň setřásá lupínky květů,
po celé zahradě se rozlétly –
je to snad sníh, jenž se chumelí
z vysokého nebe?

Místní lékárník:

830, V
I když se vystřídá
na tisíc pokolení,
slivoně budou na jaře
věčně kvést!



A dvě anonymní básně, ta poslední nejhezčí z celé řady:

850, V
Aby rozkvetly
v celé své kráse,
vypůjčily si slivoně
bělost sněhu – kéž
bys je milá, viděla!
 
851, V
Ve snu mě oslovil
kvítek slivoně:
"Jsem královna elegance
a chci se koupat ve víně!"



Zpět na hlavní stránku Manjóšú