Nářek nad hrobem milovaného bratra

Dvě básně princezny Óku, když přijela z obětní svatyně Ise do hlavního města po smrti svého bratra Ócua:


163, I
Na co jsem přijela
z kraje Božského větru v Ise,
na co jsem přijela,
když ty tu už nejsi?

164, I
Proč jsem uštvala koně,
když ten, po němž
jsem tolik toužila,
už tu není?

Futakami


Dvě básně, které napsala truchlící princezna Óku, když přemístili pozůstatky prince Ócua na horu Futakami v Kacuragi:

165, I
Já, která zůstávám
mezi živými,
budu od zítřka
hledět na horu Futakami
jako na tebe, můj bratře!

166, I
Jak ráda bych si natrhala
kytici střemchy, co roste
ve skalách u vody,
ale tobě už ji nemohu
ukázat!

Jak si povšimli někteří japonští badatelé, především Umehara Takeši, najdeme mezi hlavními přispěvateli sbírky mnoho obětí politického režimu a jejich básně jsou vlastně jemným disidentským projevem. K nim patří sám pořadatel sbírky Ótomo no Jakamoči, kterého poslali do vyhnanství, největší tvůrce formy tanka Kakinomoto no Hitomaro, jenž zahynul mlád za podivných okolností, a samozřejmě princezna Óku, která v řadě básní nejen lká nad svým zavražděným bratrem princem Ócu, ale nepřímo kritizuje i císařovnu Džitó. V denním prozaickém životě byla jakákoliv kritika nemyslitelná, v posvátné formě básní prošla a současníci rozuměli i těm nejjemnějším náznakům. Obrovská cena Manjóšú je tedy i v tom, že je to vlastně zastřený politický komentář své doby.

Zpět na hlavní stránku Manjóšú