Nářek nad hrobem milovaného bratra
Dvě básně princezny Óku, když přijela z obětní svatyně Ise do hlavního města po smrti svého bratra Ócua:
163, I
Na co jsem přijela
z kraje Božského větru v Ise,
na co jsem přijela,
když ty tu už nejsi?
164, I
Proč jsem uštvala koně,
když ten, po němž
jsem tolik toužila,
už tu není?
Dvě básně, které napsala truchlící princezna Óku, když přemístili pozůstatky prince Ócua na horu Futakami v Kacuragi:
165, I
Já, která zůstávám
mezi živými,
budu od zítřka
hledět na horu Futakami
jako na tebe, můj bratře!
166, I
Jak ráda bych si natrhala
kytici střemchy, co roste
ve skalách u vody,
ale tobě už ji nemohu
ukázat!
Jak
si povšimli někteří japonští badatelé, především Umehara Takeši,
najdeme mezi hlavními přispěvateli sbírky mnoho obětí politického
režimu a jejich básně jsou vlastně jemným disidentským projevem. K nim
patří sám pořadatel sbírky Ótomo no Jakamoči, kterého poslali do
vyhnanství, největší tvůrce formy tanka Kakinomoto no Hitomaro, jenž
zahynul mlád za podivných okolností, a samozřejmě princezna Óku, která
v
řadě básní nejen lká nad svým zavražděným bratrem princem Ócu, ale
nepřímo kritizuje i císařovnu Džitó. V denním prozaickém životě byla
jakákoliv kritika nemyslitelná, v posvátné formě básní prošla a
současníci rozuměli i těm nejjemnějším náznakům. Obrovská cena Manjóšú
je tedy i v tom, že je to vlastně zastřený politický komentář své doby.
Zpět na hlavní stránku Manjóšú