Ratolesti znepřátelených rodů (Deset kapitol z Udži)

Třetí, závěrečné části odpovídá v českém překladu čtvrtý, poslední díl, obsahující takzvaných Deset kapitol z Udži (Udži džúdžó). Není jisté, zda tato část pochází opravdu ze štětce paní Murasaki, protože má poněkud jiný styl a o Gendžim samém se zmiňuje velmi zřídka. Avšak mistrná poetická struktura této nádherné, romantické části svědčí o tom, že ji paní Murasaki přinejmenším sama koncipovala. Jsou zde líčeny osudy Gendžiho domnělého syna Kaorua, který je spřízněn s rodem někdejšího Gendžiho soka, korunního prince, a Gendžiho vlastního vnuka Nióa.

Oba muži jsou do jisté míry přáteli, ale houževnatě soupeří o přízeň týchž dam a neubráníme se dojmu, že počáteční střet mezi potomky nízce postavené dámy Kiricubo a rodem ministra po levici na straně jedné, a potomky matky korunního prince, paní Kókiden a rodem jejího otce ministra po pravici na straně druhé vlastně pokračuje přes hranice generací až do samého konce díla. Kaoru i Nió se zprvu ucházejí o dcery jistého vrchního rady a paní Makibaširy, známé čtenářům ze složitých rodinných epizod vpletených do prvé části. Později se však jejich zájem obrací k dcerám Osmého prince, který patřil k někdejším odpůrcům Reizeie a Gendžiho. Ten nyní žije, stíhán osudem, jako zbožný kajícník v opuštěných končinách na břehu hrozivě hučící řeky Udži, na ponuré samotě věčně zahalené mlhou.

Obecně je již známo, že tento Osmý princ s problematickou politickou minulostí je zchudlý vdovec, jehož palác vyhořel, a že má dvě dcery, Óigimi a Nakagimi, o něž se sotva může řádně postarat. Princové Kaoru a Nió se přesto ucházejí o starší dceru s takovou horlivostí, až se tato princezna obětuje a umírá, aby ulehčila volbu mladší sestře. V příběhu se objevuje nepřiměřené množství slz a nesčetné romantické básně, v nichž doslova práchnivějí věčně neosychající rukávy, zbrocené slzami (pravda, v oblasti Kjóta, postižené zejména v měsících letního parna více než devadesátiprocentní vlhkostí, vlhké prádlo přirozenou cestou neoschne).

Žádný ze soků není ochoten jít tak daleko, aby dceru zavrženého prince byl ochoten učinit svou hlavní ženou. A tak poté, co si princ přednosta vojenského úřadu Nió, sebevědomý skutečný potomek Gendžiho, úspěšně odvede zbylou sestru jako vedlejší družku do svého paláce, propadne jeho rival Kaoru těžké melancholii. Ale je zde ještě jedna dcera, kterou Osmý princ odmítl vychovat, protože její matka byla služebná, a tato dcera je právě ona záhadná Loďka unášená proudem (Ukifune), jež je možná klíčem k pochopení metaforického vyústění celého díla. Když se Gendžiho nepravý syn Kaoru dozví o dívčině existenci, obnoví polorozpadlé sídlo jejího zesnulého otce v Udži a zde pak o ni tajně pečuje. Ale Gendžiho pravý vnuk Nió poznává i tuto dívku, a po čase získá do jisté míry i její sympatie.

Nerozhodná a introvertní Ukifune, sužovaná neodbytným naléháním obou mužů, nakonec záhadně mizí a všichni soudí, že v noci uprchla a skočila do řeky Udži. Kupodivu v závěrečné části díla ctihodný mnich z posvátné hory Hiei a členové jeho doprovodu dívku po jejím falešném pohřbu opět naleznou živou, i když na smrt vyčerpanou, a to v zahradě nedaleké zpustlé císařské vily. Hrdinka se pak ukrývá ve vísce Ono u úpatí hory Hiei v domě dvou mnišek, matky a sestry onoho vyhlášeného mnicha z Hory, odmítá nápadníky a na vlastní naléhavé přání se sama stává mniškou. Kaoru však uprchlici přesto objeví, ignoruje její mnišský stav a pokouší se k ní přiblížit znovu. Dokonce i její odmítání chápe již jen jako intriku jiného ochránce či milence...

Zde, v kapitole nazvané Bludný most snů (Jume no ukihaši), tento dlouhý, rozsáhlý příběh, který pokrývá v japonštině na 4000 stran standardního tištěného textu, náhle uprostřed věty končí...  

Zpět na hlavní stránku Příběhu prince Gendžiho