Ratolesti znepřátelených rodů (Deset kapitol z Udži)
Třetí, závěrečné části odpovídá v českém překladu čtvrtý, poslední díl, obsahující takzvaných Deset kapitol z Udži (Udži džúdžó).
Není jisté, zda tato část pochází opravdu ze štětce paní Murasaki,
protože má poněkud jiný styl a o Gendžim samém se zmiňuje velmi zřídka.
Avšak mistrná poetická struktura této nádherné, romantické části svědčí
o tom, že ji paní Murasaki přinejmenším sama koncipovala. Jsou zde
líčeny osudy Gendžiho domnělého syna Kaorua, který je spřízněn s rodem
někdejšího Gendžiho soka, korunního prince, a Gendžiho vlastního vnuka
Nióa.
Oba muži jsou do jisté míry přáteli, ale houževnatě
soupeří o přízeň týchž dam a neubráníme se dojmu, že počáteční střet
mezi potomky nízce postavené dámy Kiricubo a rodem ministra po levici
na straně jedné, a potomky matky korunního prince, paní Kókiden a rodem
jejího otce ministra po pravici na straně druhé vlastně pokračuje přes
hranice generací až do samého konce díla. Kaoru i Nió se zprvu ucházejí
o dcery jistého vrchního rady a paní Makibaširy, známé čtenářům ze
složitých rodinných epizod vpletených do prvé části. Později se však
jejich zájem obrací k dcerám Osmého prince, který patřil k někdejším
odpůrcům Reizeie a Gendžiho. Ten nyní žije, stíhán osudem, jako zbožný
kajícník v opuštěných končinách na břehu hrozivě hučící řeky Udži, na
ponuré samotě věčně zahalené mlhou.
Obecně je již známo, že
tento Osmý princ s problematickou politickou minulostí je zchudlý
vdovec, jehož palác vyhořel, a že má dvě dcery, Óigimi a Nakagimi, o
něž se sotva může řádně postarat. Princové Kaoru a Nió se přesto
ucházejí o starší dceru s takovou horlivostí, až se tato princezna
obětuje a umírá, aby ulehčila volbu mladší sestře. V příběhu se
objevuje nepřiměřené množství slz a nesčetné romantické básně, v nichž
doslova práchnivějí věčně neosychající rukávy, zbrocené slzami (pravda,
v oblasti Kjóta, postižené zejména v měsících letního parna více než
devadesátiprocentní vlhkostí, vlhké prádlo přirozenou
cestou neoschne).
Žádný ze soků není ochoten jít tak
daleko, aby dceru zavrženého prince byl ochoten učinit svou hlavní
ženou. A tak poté, co si princ přednosta vojenského úřadu Nió,
sebevědomý skutečný potomek Gendžiho, úspěšně odvede zbylou sestru jako
vedlejší družku do svého paláce, propadne jeho rival Kaoru těžké
melancholii. Ale je zde ještě jedna dcera, kterou Osmý princ odmítl
vychovat, protože její matka byla služebná, a tato dcera je právě ona
záhadná Loďka unášená proudem (Ukifune), jež je možná klíčem k
pochopení metaforického vyústění celého díla. Když se Gendžiho nepravý
syn Kaoru dozví o dívčině existenci, obnoví polorozpadlé sídlo jejího
zesnulého otce v Udži a zde pak o ni tajně pečuje. Ale Gendžiho pravý
vnuk Nió poznává i tuto dívku, a po čase získá do jisté míry i její
sympatie.
Nerozhodná a introvertní Ukifune, sužovaná neodbytným
naléháním obou mužů, nakonec záhadně mizí a všichni soudí, že v noci
uprchla a skočila do řeky Udži. Kupodivu v závěrečné části díla
ctihodný mnich z posvátné hory Hiei a členové jeho doprovodu dívku po
jejím falešném pohřbu opět naleznou živou, i když na smrt vyčerpanou, a
to v zahradě nedaleké zpustlé císařské vily. Hrdinka se pak ukrývá ve
vísce Ono u úpatí hory Hiei v domě dvou mnišek, matky a sestry onoho
vyhlášeného mnicha z Hory, odmítá nápadníky a na vlastní naléhavé přání
se sama stává mniškou. Kaoru však uprchlici přesto objeví, ignoruje
její mnišský stav a pokouší se k ní přiblížit znovu. Dokonce i její
odmítání chápe již jen jako intriku jiného ochránce či milence...
Zde, v kapitole nazvané Bludný most snů (Jume no ukihaši),
tento dlouhý, rozsáhlý příběh, který pokrývá v japonštině na 4000 stran
standardního tištěného textu, náhle uprostřed věty končí...
Zpět na hlavní stránku Příběhu prince Gendžiho