Autorčin příběh I.: Děvče bez vyhlídek a šlechtična ducha
Tosa Micuoka: Murasaki Šikibu
Děvče bez vyhlídek Přesná data narození a úmrtí paní Murasaki Šikibu (978? až 1025?) neznáme... Otec
autorky, básník Fudžiwara Tametoki, pocházel ze severní větve mocného
rodu Fudžiwara, který v polomatriarchální společnosti dodával dcery
významných otců členům císařského rodu. Předkem Tametokiho v šestém
koleni byl člen významného rodu Fudžiwara, Fujucugu. Potomci Fujucugua se generaci od
generace početně rozrůstali, ale jejich politické ambice neodvolatelně klesaly. Již synovi Fujucuga, významnému básníku
Jošikadovi, nezbývalo mnoho lepších možností, než hledat kariéru jako
guvernér v kterési odlehlé, „barbarské“ provincii. Ale osud nikdy jenom
nedává ani jenom nebere, zisk je obvykle i ztráta, a ztráta může být
zisk. Úpadek mocenského vlivu byl podivuhodně vyvážen vzrůstajícím
literárním talentem členů rodiny.
Praděd paní Murasaki, Kanesuke (řečený
Cucumi čúnagon, druhý rada Od hráze, jeden ze šestatřiceti ocenovaných
básníků), byl věrným druhem mistra nad mistry Ki no Curajukiho, hlavního
kompilátora první císařské antologie Kokinšú z r. 920. Děd autorky
Masatada byl rovněž slavný básník. Otec Tametoki byl pak navíc i znalcem
čínské poezie a třináct z jeho nejlepších děl se skví v sinojaponské
antologii Nekrásnější dary našeho věku (Hončó reisó). Jak je však pro významné literáty typické, po velkých a uznávaných literárních
úspěších nedal na sebe dlouho čekat politický krach. Setrvání autorčina
ušlechtilého a vzdělaného otce v císařském městě se záhy stalo
neúnosným a Tametoki musel začít ucházet o místa, na něž bylo členovi rodu
Fudžiwara při sebevětším politickém antitalentu dosti těžké klesnout.
V
zoufalství a s nekonečným sebezapřením požádal Tametoki o místo
guvernéra v odlehlé mrazivé provincii Předního Ečizenu (dnešní
prefektura Fukui), jež byla odnepaměti posledním útočištěm pro
vypuzence
z ústředních oblastí, jakými byli příbuzní legendárního starověkého
císaře
Keiteie, později buddhističtí mistři Dógen a Rennjo, nebo poražení
bojovníci, mezi něž patří Nitta Jošisada se svou ztracenou přílbou
(takříkajíc zázračně objevenou v areálu místní školy).
Tametoki žádal o své „místo ve Fukui“ zprvu
bezvýsledně, a když je nakonec přece jen získal, sepsal mistrovským
způsobem poníženou petice, jejíž nádherná čínština nepochybně
ohromila i učence vysokého učení v císařském Kjótu: „Prokřehlý
badatel nad svými knihami, šílený bard mrazivých nocí, dočkal
se rána. Krvavé slzy mi ztřísnily líce. Dnes byly vypsány ceny, hlášena
jmenování. Jen bílé listy a modré z nebe zůstaly očím, jež hledí do
prázdna...“
Šlechtična ducha I
za tento drobný úspěch si osud vzal daň. Syn Tametokiho se neprojevil
jako nadaný básník a stará rodová tradice se zdála být neodvolatelně
přerušena... Ledaže by se otec odvážil vychovat jako syna dívku, mladší
dceru, která o to projevila tak mimořádný zájem. „Proč jen se moje
děvče nenarodilo jako chlapec?“ naříkal Tametoki, když shledal, že si
jeho mladší dcera pamatuje s neobvyklou lehkostí vše, co po léta marně
vštěpoval synovi. Dobře věděl, že úspěšné milostné básně jeho starší
dcery musela sepsat její mladší sestra: ta starší by snad leckterému
heianskému estétovi učarovala snáze, ale rozhodně ne svou poezií.
(Soudím tak podle jednoho poměrně záhadného místa v deníku paní
Murasaki, kde se objevuje zřejmě nejstarší citace její vlastní básně,
která však posloužila její sestře.)
Pravda, poskytnutým vzdělání mohl otec ohrozit
dceřiny šance k sňatku. Ty ostatně nebyly nikterak valné, když uvážíme,
jak neobratným politickým vzorem a ochráncem Tametoki byl. Zbývala
jen naděje, že dcera učaruje svými schopnostmi nějakému vášnivému
milovníku literatury, případně, že se za ni starší sestra obětuje tak,
jak je naznačováno v kapitolách z Udži. A něco takového se svým
způsobem také skutečně stalo, protože před odjezdem paní Murasaki z
císařského města její starší sestra umírá. Tehdy bylo paní Murasaki asi 23 let. Autorka se loučí s přítelkyní, které také zemřela sestra, básněmi:
Drahé husičky, zaneste do města tento můj dopis. Jen jej krásně přepište, jak bych jej nenapsala.
V té zemi mají horu Čekání a horu Návratu. I já se dočkám. Jednou se určitě sejdem opět v císařském městě!
Ve
prospěch dcery jako budoucí nevěsty mluvilo snad ještě také to, že
venkovští guvernéři se vracívali ze svých provincií se slušným
majetkem, který na venkově nedokázali utratit, a mohli tedy snadno
poskytnout dcerám bezchybné vychování a jejich ženichům příjemné
zázemí. Ti totiž během mladého manželství i po povinných třech
zásnubních nocích obvykle navštěvovali manželku dál v tchánově domě a
pokorně spoléhali na tchánovo pohostinství. Otcovy statky mohli dceři
bývalého prefekta jistě závidět i mnozí „kariéroví šlechtici“, vlastně
placení státní úředníci (ostatně příběh jedné takové dívky najdeme v
kapitole Hahakigi, Mizející
strom, jež prý původně byla první kapitolou díla). Vzdělání a
vychování, jímž otec potenciálně ohrozil dceřinu „vdavekschopnost“,
dívce navíc posloužilo jako prostředek k osamostatnění. Žádnou z
ponižujících zkušeností spojených s vysláním do venkovské provincie
přitom nenechala paní Murasaki ladem: každé obratně využila ve
svých příbězích.
Provincie Přední Ečizen, která je dnes čas od
času objektem pochybných manévrů severokorejských člunů, byla tehdy
místem, kde svévolně přistávaly a pravidelně ztroskotávaly čínské lodě.
Dívka se však zřejmě zakázaných stínů z kontinentu nebála. Řekl bych
dokonce, že ji vzrušovalo všechno, co nabízelo zakázané ovoce přímého
setkání s obdivovanou čínskou kulturou. Přesto byl zdejší pobyt
pro paní Murasaki dosti krušný. Svědčí o tom její básně o hoře
čerstvého sněhu. Venkované a její družky čerstvě napadlý sníh vítaly,
ale paní Murasaki ve své básni naznačuje, že by se z něho radovala, jen
kdyby to byl sníh z císařského města...
