Estetická kvalita díla a mono no aware

Ona zvláštní estetická kvalita tohoto díla, kterou teoretik japonské kultury z přelomu 18. a 19. století Motoori Norinaga, snad první japonský lingvista hodný tohoto označení, nazval mono no aware ( „autentický povzdech bytosti“), je bolestný výkřik duše, jež tápe v labyrintu světů a žasne nad pomíjivou křehkostí nádherných lidských snů, nad všepřekračující prchavostí, bolestí, stárnutím a zvrhlou, neobytnou žádostivostí, i nad všudypřítomným zánikem a rozkladem, zároveň však pod vlivem konfuciánského a buddhistického kánonu vyjadřuje filozofické splynutí duše s pomíjivou krásou, která ji obklopuje, sjednocení subjektu a objektu.

Motoori Norinaga (1730―1801) pocházel z rodiny obchodníka z Ise Macuzaky a jako příslušník měšťanské rodiny pociťoval tlak vojenské vlády, šógunátu. Romantika a obdiv ke konfuciánskému předchůdci Ogjú Sóraiovi, který kritizoval sungský neokonfucianismus a prosazoval návrat k tzv. „vládě moudrých“, vedly Norinagu k hledání autority v tradičních hodnotách (učení starých, tzv. kodó), které spatřoval především právě v náboženských a estetických hodnotách díla paní Murasaki.

Krása mono no aware je hlubší hodnota než pomíjivé barvy a vůně všedního bytí, na němž ulpíváme. Jeho krása nespočívá v pestrosti květů, oděvů a střech nevyzrálé, polobarbarské kopie čínského císařského města, ale v neumlčitelné skutečnosti blednutí, mizení a uvadání, v samotné hrozivé nahotě a bolestnosti Pravdy.   

Zpět na hlavní stránku Příběhu prince Gendžiho