Estetická kvalita díla a mono no aware
Ona
zvláštní estetická kvalita tohoto díla, kterou teoretik japonské
kultury z přelomu 18. a 19. století Motoori Norinaga, snad první
japonský lingvista hodný tohoto označení, nazval mono no aware
( „autentický povzdech bytosti“), je bolestný výkřik duše, jež tápe v
labyrintu světů a žasne nad pomíjivou křehkostí nádherných lidských
snů, nad všepřekračující prchavostí, bolestí, stárnutím a zvrhlou,
neobytnou žádostivostí, i nad všudypřítomným zánikem a rozkladem,
zároveň však pod vlivem konfuciánského a buddhistického kánonu
vyjadřuje filozofické splynutí duše s pomíjivou krásou, která ji
obklopuje, sjednocení subjektu a objektu.
Motoori Norinaga
(1730―1801) pocházel z rodiny obchodníka z Ise Macuzaky a jako
příslušník měšťanské rodiny pociťoval tlak vojenské vlády, šógunátu.
Romantika a obdiv ke konfuciánskému předchůdci Ogjú Sóraiovi, který
kritizoval sungský neokonfucianismus a prosazoval návrat k tzv. „vládě
moudrých“, vedly Norinagu k hledání autority v tradičních hodnotách
(učení starých, tzv. kodó), které spatřoval především právě v náboženských a estetických hodnotách díla paní Murasaki.
Krása mono no aware
je hlubší hodnota než pomíjivé barvy a vůně všedního bytí, na němž
ulpíváme. Jeho krása nespočívá v pestrosti květů, oděvů a střech
nevyzrálé, polobarbarské kopie čínského císařského města, ale v
neumlčitelné skutečnosti blednutí, mizení a uvadání, v samotné hrozivé
nahotě a bolestnosti Pravdy.
Zpět na hlavní stránku Příběhu prince Gendžiho