Falešný svět a procitnutí

Dílo do nejmenších detailů zachycuje zvyklosti, obřady, způsob oblékání i mluvy u tehdejšího dvora, a to lépe než kterýkoli historický pramen či spis. Přitom cílem určitě nebylo popisovat historické události.

Kritika lidských vztahů a celkových poměrů u císařského dvora, který byl dosti dalekou a poněkud venkovskou nápodobou zaniklého dvora tchangského, překračuje přímé zrcadlení jakékoli historické reality a je pravděpodobně odvážnější a surovější než cokoli, co se u tehdejšího císařského dvora skutečně odehrávalo. Proto bývá dílo někdy chápáno mylně jako jakási pornografie spatřující samoúčelný cíl v popisování lidských slabostí a vášní. Například poměr císařova syna s otcovou nejoblíbenější dámou je čímsi, co bylo na hranicích možného i v dobové mnohoženské společnosti, a pokud by příběh paní Murasaki byl pojat smrtelně vážně, hrozilo by jí nejen vyhnání od dvora, ale možná i ztráta života. Právě v souvislosti s těmito představami bylo dílo zakázáno za druhé světové války.

Avšak tam, kde příběh přestává být obrazem skutečných poměrů a líčením všech těch historicky doložených obřadů, zvyklostí, oděvů, koncertů, tanců, básnických soutěží a květů na císařském dvoře, se autorka pojednou vznese i do společenských výšin i do intimních temnot ložnic, jež jí byly uzavřeny. Zde, kde se kamera obratně vzdaluje od těžko popsatelných detailů, se příběh náhle stává mimořádně přesvědčivou hrou čiré literární fantazie, která je pouze maskována odkazy na nepotvrzené pověsti, často z odlišného tábora, jindy na nově objevené, ale již zpola nečitelné záznamy, nebo dokonce na popletené řeči sklerotických pamětnic, které bůhvíproč ještě nezemřely.  A tam, kde vedle volné obrazotovornosti nabývá moci nad autorčiným štětcem i přísně tajená znalost nedostupných staročínských předloh, spojená s autorčinými osobitými sklony a odstupem, jsme náhle bezprostředně zataženi do odvážné hry o lidské srdce, o nejzazší možnosti lidské psychiky jako takové.

Dílo je tedy svědectvím a komentářem nejen o konkrétní historické skutečnosti, ale i o zákonitostech lidského srdce a duše. Není to prostá vzpoura proti dobové realitě, ale proti tupé, povrchní podobě bytí, proti falešnému sebenazírání lidské psychiky. Zde nastává prokazatelné překročení hrubě formalizovaných tradic máhájánového buddhismu a návrat k samým kořenům našeho všelidského prvotního sebeklamu, přičemž se v japonské literatuře tohoto vyzrálého pokusu neujímá učenec či úředník, asketický poustevník ani školený mnich, ale slabá a muži vesměs opovrhovaná žena.

Zpět na hlavní stránku Příběhu prince Gendžiho