Falešný svět a procitnutí
Dílo
do nejmenších detailů zachycuje zvyklosti, obřady, způsob oblékání i
mluvy u tehdejšího dvora, a to lépe než kterýkoli historický pramen či
spis. Přitom cílem určitě nebylo popisovat historické události.
Kritika
lidských vztahů a celkových poměrů u císařského dvora, který byl dosti
dalekou a poněkud venkovskou nápodobou zaniklého dvora tchangského,
překračuje přímé zrcadlení jakékoli historické reality a je
pravděpodobně odvážnější a surovější než cokoli, co se u tehdejšího
císařského dvora skutečně odehrávalo. Proto bývá dílo někdy chápáno
mylně jako jakási pornografie spatřující samoúčelný cíl v popisování
lidských slabostí a vášní. Například poměr císařova syna s otcovou
nejoblíbenější dámou je čímsi, co bylo na hranicích možného i v dobové
mnohoženské společnosti, a pokud by příběh paní Murasaki byl pojat
smrtelně vážně, hrozilo by jí nejen vyhnání od dvora, ale možná i
ztráta života. Právě v souvislosti s těmito představami
bylo dílo zakázáno za druhé světové války.
Avšak
tam, kde příběh přestává být obrazem skutečných poměrů a líčením všech
těch historicky doložených obřadů, zvyklostí, oděvů, koncertů, tanců,
básnických soutěží a květů na císařském dvoře, se autorka pojednou
vznese i do společenských výšin i do intimních temnot ložnic, jež jí
byly uzavřeny. Zde, kde se kamera obratně vzdaluje od těžko
popsatelných detailů, se příběh náhle stává mimořádně přesvědčivou hrou
čiré literární fantazie, která je pouze maskována odkazy na nepotvrzené
pověsti, často z odlišného tábora, jindy na nově objevené, ale již
zpola nečitelné záznamy, nebo dokonce na popletené řeči sklerotických
pamětnic, které bůhvíproč ještě nezemřely. A tam, kde vedle volné
obrazotovornosti nabývá moci nad autorčiným štětcem i přísně tajená
znalost nedostupných staročínských předloh, spojená s autorčinými
osobitými sklony a odstupem, jsme náhle bezprostředně zataženi do
odvážné hry o lidské srdce, o nejzazší možnosti lidské psychiky jako
takové.
Dílo je tedy svědectvím a komentářem nejen o konkrétní
historické skutečnosti, ale i o zákonitostech lidského srdce a duše.
Není to prostá vzpoura proti dobové realitě, ale proti tupé, povrchní
podobě bytí, proti falešnému sebenazírání lidské psychiky. Zde nastává
prokazatelné překročení hrubě formalizovaných tradic máhájánového
buddhismu a návrat k samým kořenům našeho všelidského prvotního
sebeklamu, přičemž se v japonské literatuře tohoto vyzrálého pokusu
neujímá učenec či úředník, asketický poustevník ani školený mnich, ale
slabá a muži vesměs opovrhovaná žena.
Zpět na hlavní stránku Příběhu prince Gendžiho