Putování s polštářem z trávy

V 8.–9. století, kdy byly básně Manjóšú kompilovány, museli úředníci a důstojníci jamatské říše často cestovat do divokých severních provincií i na jih do předsunuté bašty jamatské říše Dazaifu na ostrově Kjúšú. Cestování bylo v těch dobách nebezpečné a někteří lidé na cestách i zemřeli. V básních dávných poutníků a jejich žen se zračí smutek z odloučení, nebezpečí a útrapy dlouhých cest, ale i okouzlení krásnými sceneriemi, jimiž projížděli.



142, I
Být doma, nabral
bych si plnou misku rýže,
ale že se trmácím po cestách,
a spím na polštáři z trávy,
musím ji nabírat na dubový list.

890, V
„Možná už dnes…“
Tatínku, maminko,
od chvíle, kdy jsem odešel,
počítáte dny,
ale mě už se nedočkáte!

891, V
Musím odejít na věčnost,
opustit otce a matku,
které už v životě
podruhé neuvidím?



3927, XVII
Cestou uléháš na polštář z trávy,
já stavím k loži obětní nádoby
a modlím se k bohům za tvé zdraví.

3836, XVII
Kolikrát jsem tě vypravila
na dlouhou pouť s polštářem z trávy
a pak tu musela sama usychat steskem.

4263, XIX
Nedotknu se hřebene
ani neuklidím svůj dům,
jen se pomodlím za bezpečný návrat
poutníka s polštářem z trávy.  



4325, XX
Kdyby můj otec i matka
byli lučními kvítky,
mohli by se mnou sdílet
polštář z trávy,
až budu na cestách.

4420, XX
Když se ti cestou
až ulehneš na polštář z trávy,
přetrhne pás, sešij jej touto  jehlou
jako by to byla má ruka.

3992, XVII
Jak bílé vlny, jež se věčně
valí z jezera Fuse,
chci sem dál jezdit a
rok za rokem velebit tuhle krásu.



Zpět na hlavní stránku Manjóšú